Když se vydáte hledat vstup do Nového světa, po cestě plné dobrodružství dojdete k jeho bráně ve tvaru prstence. Ta se ukrývá uprostřed hor s větrem ošlehanými vrcholky posetými klečí a mechem. Přesněji, když dojdete do údolí ticha, po pár dnech uslyšíte jakoby z dálky temný hřmot. To vítr snad profukuje skalisky ve tvaru píšťal, nebo se snad ozvěna punkevní řeky odráží od stěn jeskynních síní. Medard a Zmil, to jsou strážci brány světa, ve kterém se vše nazpět obrací. Zmilovy temné ambientní plochy vibrují podložím, Medard se sklání nad nejvyšším vrcholem pohoří a svým dechem vábí ovce, koně i člověka do Nového světa, odkud však není návratu.
A tam přestává pršet popel z nebe, do strouhy se navrací vlhko. Je to tak, že vyhynující tvorové jen našli právě otevřený průchod a odcházejí tam kde zatím není člověk? Kde se z eklektického města reverzně extrahuje folklor zpět do horských chalup a nížin obrostlých vínem, kde lidé neumírají ale ožívají, ale noví se nerodí, je jich čím dál míň až se vracejí na stromy.
Pro kamoše že základky version:"Fujary na stůl!"
