Výtvarník a básník František Jugas (1944–1992) byl civilním zaměstnáním autoklempíř a v této souvislosti nás může překvapit vytříbenost, kultivovanost jeho básní a soustředěnost jeho koláží. V průběhu 60. let 20. století se stal členem volného uskupení umělců a literátů, tzv. Brněnské bohémy. Členové tohoto společenství se přidružovali na principu sněhové koule, spojovala je generační zkušenost. Většina se narodila za druhé světové války či krátce po ní, do roku 1950. Jako děti prošli stalinistickým školstvím. Přesto anebo právě proto se v otevřenější atmosféře šedesátých let této minulé zkušenosti vymykali. Otevírali a upínali se k současnosti. Měli povědomí o aktuálních uměleckých hnutích jako konceptualismus, Fluxus, akční umění, konkrétní poezie apod. Zajímali se o duchovní orientální proudy – zen, buddhismus apod. Jiří Havlíček jako jeden z členů tohoto hnutí k otázce inspiračních zdrojů dodává: „Literárně vzdělaní z nás – a předznamenávám, že tehdejší komunistické cenzurované školství v tom nehrálo roli, takže bylo jedno, zda šlo o studenty či dělníky – byli však dobře informováni i o disentu zejména let padesátých. Dobře věděli o osudech básníků Zahradníčka, Rotrekla a dalších. (…) Věděli o Teigem a Kalandrovi, Toyen a Štyrském atd. atd. (…) Tehdy bylo v intelektuálním kurzu i existenciální drama, filosofie existencialismu a absurdity Becketta a Ionesca, Franz Kafka – takže slůvka absurdita/absurdní byla takřka heslem dne a přesně vyjadřovalo náš vztah ke skutečnosti s doprovodem Jarryho patafyziky a dadaistické hravosti s veškerou tzv. vážností a zarputile se maskující seriózností – kulturní či politickou.“
Prvky absurdna a patafyziky vyjadřovali členové Brněnské bohémy ve svých dílech, především právě v rámci neodadaisticky pojatého uskupení. Jako styčnou osobnost (slovy jiného z členů Arnošta Goldfama), „maskota,“ si vybrali Jana Nováka, literárně činného dělníka, který měl za sebou nedokončené studium na filosofické fakultě tehdejší Univerzity J. E. Purkyně. Svým sveřepým, levicově orientovaným pohledem na svět, jehož normám se zásadně vymykal, a zároveň zcela do sebe zahleděnou perspektivou (mj. se označoval za demiurga) vyhovoval duchu tohoto společenství a inspiroval jeho aktivity. V průběhu šedesátých let to byla především různá setkání, veřejné proklamace textů, výlety, prohlášení apod. Vše se pohybovalo na hraně mikrokomunity. A tak až na výjimky nebyly události dokumentovány. Dnes přežívají v podobě legend, které navíc umocnilo autorské zpracování jakési kroniky tohoto společenství Pavlem Řezníčkem v románu Hvězdy kvelbu a jeho pokračováních. Dnes je tedy nesnadné rozlišit autentické vzpomínky, ale to jaksi k duchu tohoto uskupení patří.
Svými souputníky byl František Jugas řazen mezi tzv. literární křídlo Brněnské bohémy, a to i přes to, že jeho kolegové byli obeznámeni i s jeho výtvarnými díly. Pozůstalost tohoto umělce odhaluje obrovské množství koláží, které zároveň nemají daleko k verbálnímu projevu. Lze je vnímat jako obrazové básně. V tomto ohledu samozřejmě není jeho projev osamocený. Kromě členů Brněnské bohémy se František Jugas v průběhu 60.–80. let osobně poznal např. také s Ladislavem Novákem z Třebíče, který mohl potvrdit podobnou linii výtvarného a zároveň literárního projevu.
Ani v údělu dělníka/intelektuála nebyl případ Františka Jugase zcela výjimečný. Tak jako Jan Novák, i jiní členové Brněnské bohémy pracovali v dělnických profesích. Arnošt Goldflam k tomu uvedl: „Někteří z nás se např. teprve chystali někam hlásit do školy, jiní prostě pracovali a měli umělecké ambice, ale chtěli spíš nějak výtvarně nebo jinak autorsky tvořit a ani ne studovat, jiní zas to měli jinak… Tak např. Pepča Stejskal (žije v Austrálii ) byl řidičem v Huse na provázku a dělal jim též plakáty, Řezníček byl taky v brněnských časech řidičem, já pomocným dělníkem a pak rozpočtářem v Královopolské, Osvald Vašíček byl inženýr a učí na VŠ, Vacek byl knihvazačem, Ant. Konečný kradl auta a psal také krásné básně a jinak občas pracoval a občas byl zavřenej… atd. atd., někteří pak vystudovali a chytili se nějak v um. oborech, např. Fuksa, já, Navrátil, Havlíček, sestry Hájkovy (žijí a tvoří v Itálii) atd.“ Obdiv k dílu a osudu Vladimíra Boudníka následoval nejspíš paralelně jejich zkušenost.
Zkušenost ze zaměstnání reflektuje mj. fejeton Františka Jugase z roku 1982 Kolo, který vychází ze skutečné události, kdy mu na autě opravovaném pro „významného člověka“ někdo ukradl kolo. Po tom, co sehnal kolo nové, mu majitel auta vytkl prasklé zrcátko a ztracený stěrač. To autora vedlo k sepsání prohlášení: „Každý z nás něco má, někdo zlobu v srdci, máslo na hlavě, já svého zloděje. Ubezpečuji ho, že mu nepřeji nic zlého, ani rakovinu konečníku, nevěrnou manželku, hloupé a zlé děti. Něco z toho stejně má, nebo bude mít. Jedno však vím, že mu rozumím. Tak dlouho slýchal výroky typu: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Hlavní je zdraví. Když nejde o život, jde o hovno. Chudáka to nepostihlo. Až se stal jejich obětí. Veš bez morálky, svědomí a cti. Co to jen může být? Když dělník okrade dělníka, zrazuje co? Soudruhu dělníku! Všem těm, co by mně chtěli radit, že jsem to měl předvídat, vzkazuji, že se nepovažuji za naivního, když věřím lidem. Domnívám se, že jsem dvacet let pracoval mezi slušnými lidmi.“ Toto prohlášení vyvěsil na frekventovaných místech fabriky a bylo mu doporučeno, aby „ten cár papíru sundal.“ Nakonec uvádí: „Tak skončil můj pokus proslavit se zdí, Vladimíre Boudníku, a napravit zdí společnost, rudí gardisté z roku 1966, vy kluci z Čung-chua žen-min kung-che-kuo. Adieu.“ Společenskou či politickou uvědomělost Františka Jugase potvrzuje mj. skutečnost, že se po roce 1989 stal jedním ze zakládajících členů nově ustavené Sociálně demokratické strany.
Autorka textu: Barbora Klímová